Odbor zvláštního určení

Zdroj některých foto a videa: specialunits.cz
Zdroj textu o OZU: Prokop Tomek
Zdroj textu Trstín 1984: Daniel Sviták

Uniformy – zpočátku polní stejnokroj vz. 60 či pozdější hnědý vojenský pracovní oděv byly nepohodlné nepraktické. Vojenské boty typu „kanady“ ze stejného důvodu příslušníci útvaru vyměnili za tzv. „lezačky“, měkké kotníkové semišové boty s tvrdší špičkou, které používali příslušníci Horské služby. Při součinnostních cvičeních je členové ÚZU zaregistrovali a za vlastní finance pořídili jako pracovní obuv.

Útvar v začátcích disponoval podobnou výzbrojí jako příslušníci ČSLA, její kvalita se však postupně zvyšovala. Mezi první zbraně útvaru patřily mimo jiné pistole Z vz. 50/70, samopaly vz. 58, samopaly vz. 61 „Škorpion“, 33 granáty RG či brokové automaty 21 12, kterým se však musela po schválení vývojového ústavu nejprve zkrátit přespříliš dlouhá hlaveň. O rok později přibyly také revolvery Taurus Taurus 357 Magnum pro speciální bezpečnostní akce v letadlech. Později útvar získal například i pistole CZ vz. 75 Do střelecké přípravy patřil také speciální výcvik střelců s cílem vycvičit vybrané příslušníky vést palbu bez zamíření na vzdálenost 5 – 20 metrů z revolveru, pistole a samopalu či naučit je střelbě z jedoucích dopravních prostředků na cíl v klidu i za pohybu nebo na jedoucím vozidle. Velmi důležitý byl také speciální výcvik odstřelovačů, při kterém se cvičila přesná střelba na pevné i pohyblivé cíle v omezeném čase a v různých vzdálenostech. Odstřelovači z počátku používali odstřelovačské pušky CZ vz. 54, od roku 1982 také pušky SVD „Dragunov“ s kvalitní optikou.“

Násilné překročení hranic a pokusy o ně byly jednou z nejčastějších forem individuálního teroru v Československu. Politické vedení státu i bezpečnostní aparát to vedlo k reakci. Například v oblasti bezpečnosti leteckého provozu došlo k důkladnějšímu odbavování cestujících na letištích, zdokonalování detekce zbraní nákupem zahraniční techniky a zavedením ozbrojeného doprovodu na vybraných linkách Československých aerolinií. Důraz byl kladen i na zlepšení operativní činnosti StB. Opatření schválila vláda ČSSR 8. března 1979. Federální ministerstvo vnitra se otázkou intenzivně zabývalo. Podle zprávy o tehdejším stavu realizovaly jednotlivé útvary SNB v rámci rozpracování příslušné bezpečnostní problematiky některá opatření v podstatě samostatně a intuitivně. Mezi nové náměty patřilo zřízení zásahových jednotek u Pohotovostního pluku SNB v Praze a Pohotovostného útvaru ZNB v Bratislavě a zlepšení jejich výcviku odborem obrany FMV. Dalším nápadem bylo sladění postupu s Československou lidovou armádou (ČSLA) při případných zásazích proti teroristickým a diverzním skupinám. Dále bylo třeba vytvořit plány řešení krizových situací u krajských správ (KS) SNB, zlepšit ochranu osob u V. správy FMV (správa pro ochranu stranických a ústavních činitelů) a připravit vnější obranu letišť. Náčelník III. správy FMV (hlavní správy vojenské kontrarozvědky) měl zpracovat směrnice pro součinnost s ČSLA pro případ nouzového přistání uneseného letadla na vojenském letišti. VI. správa FMV (správa operativní techniky) měla vyvíjet techniku k ochraně letišť a stranických a státních činitelů. Vedení FMV mělo vyzvat Federální ministerstvo zahraničních věcí (FMZV) k přijetí preventivních technických opatření proti násilným průnikům na čs. velvyslanectví v zahraničí. Dále se měl vytvořit stálý štáb pro koordinaci boje proti terorismu v ČSSR na II. správě FMV (Správa kontrarozvědky pro boj s vnějším nepřítelem), stálý štáb ke koordinaci boje proti terorismu na československých zastupitelských úřadech v kapitalistických státech (gestor I. správa FMV – Hlavní správa rozvědky), přijmout opatření ke komplexní ochraně cizích zastupitelských úřadů v ČSSR a kontrolovat zásahové jednotky u KS SNB. Široká škála návrhů zjevně nebyla v úplnosti realizována, hlavně v součinnosti s ČSLA. Zpráva ovšem nepřímo upozorňuje na důležitou skutečnost: v přípravách na likvidaci možných teroristických činů nebylo do roku 1977 provedeno téměř nic. To potvrzuje i důvodová zpráva Směrnice pro činnost SNB při likvidaci diverzních, záškodnických, teroristických a jiných nebezpečných ozbrojených skupin z roku 1977. V SNB byly totiž připravovány síly a prostředky k likvidaci tzv. hromadných protispolečenských vystoupení, ale nikoli na likvidaci teroristických činů. Sedmdesátá léta přinesla rostoucí riziko terorismu v mnoha podobách. Tento trend nezasáhl jen svobodný svět, ale i komunistické Československo. Tehdejším režimem byl ovšem teror vnímán nejen jako samo o sobě nebezpečné kriminální jednání, ale podle zákona vždy také jako útok na státní zřízení. Reálné ovšem byly případy mezinárodního teroru a vydírání (pronikání na velvyslanectví nebo únosy letadel) či zásahy proti nebezpečným pachatelům na útěku nebo stíhaným osobám. Nepřipravenost potvrzovaly právě případy zákroků proti nebezpečným ozbrojeným kriminálním osobám, při nichž došlo i ke zranění nebo zastřelení příslušníků SNB. StB zaznamenala v 70. letech ze strany tzv. vnitřního nepřítele jen „malý teror“, čímž byly míněny zastrašující anonymní dopisy nebo telefonáty. Nebylo ale možné vyloučit ani terorismus. Zde StB viděla nebezpečí v prostředí promaoisticky zaměřených zahraničních studentů nebo bývalých zahraničních studentů vyškolených v Čínské lidové republice a Tanzanii pro partyzánskou činnost. Ohrožení měli představovat i pročínsky zaměření studenti indonéští, řecká emigrace, kyperští Řekové, arabští studenti i stoupenci Lidové fronty pro osvobození Palestiny. Jako systémové opatření lze chápat snahu o zřízení specializovaného, operativně-výkonného útvaru k řešení problematiky terorismu a dalších mimořádných forem trestné činnosti. Žádná z operativních správ StB před rokem 1981 neměla ve své struktuře vyčleněny příslušníky pro řešení otázky terorismu. V oblasti zásahů proti pachatelům teroristických činů do té doby existovaly pořádkové jednotky v rámci krajských správ SNB. Jejich úkolem měly být i zásahy při mimořádných případech terorismu. Podle Nařízení ministra vnitra č. 70 z roku 1970 byli do těchto jednotek vyčleňováni vhodní příslušníci SNB z krajských správ. Další podobné zásahové jednotky představovaly, jak již bylo zmíněno, Pohotovostní pluk Veřejné bezpečnosti (VB) ČSR a Pohotovostný útvar VB SSR. Ve všech případech šlo zjevně jen o dočasné a nedokonalé řešení. Pohotovostní jednotky byly současně přípravkou pro službu v celém SNB, takže vycvičení příslušníci zásahových jednotek od nich neustále odcházeli, byť třeba k zásahovým jednotkám KS SNB. Návrh na zřízení Správy kontrarozvědky pro boj proti mimořádným a zvláštním formám trestné činnosti schválilo Kolegium ministra vnitra ČSSR 21. listopadu 1980. Byl to úkol vyplývající se základního zaměření služební činnosti SNB a vojsk MV na rok 1981, který projednalo a schválilo na své 153. schůzi Předsednictvo Ústředního výboru (ÚV) KSČ. Nová součást byla podřízena I. náměstku ministra vnitra ČSSR, generálmajoru ing. Jánu Kováčovi. Byla útvarem SNB, složky StB, její spisová značka byla TER a krycí označení XIV. správa SNB. Správa SNB právně vznikla dne 1. ledna 1981 rozkazem ministra vnitra ČSSR č. 52 z 22. prosince 1980. Jejím náčelníkem se stal příslušník zakladatelské generace SNB a StB, plk. JUDr. Zdeněk Němec (nar. 1930). Původně sloužil u Správy ochrany stranických a státních činitelů. Dlouhá léta byl vyšetřovatelem Státní bezpečnosti a od roku 1974 zástupcem náčelníka KS StB Praha. Funkci náčelníka XIV. správy SNB vykonával nejprve jako pověřený, od 1. června 1982 jako jmenovaný náčelník a působil tak po celou dobu její existence. Správu tvořily: organizační odbor, inspekce náčelníka správy, od 1. dubna 1982 do 30. dubna 1984 pomocník náčelníka správy pro kádrovou práci a od 1. května 1985 kádrová skupina, obranná příprava a ochrana (od 1. ledna 1985 skupina obranné přípravy a ochrany), od 1. dubna 1982 oddělení metodického řízení a výcviku, od téhož data operativně-pátrací odbor a zprvu oddíl zvláštního určení a Útvar zvláštního určení (ÚZU). Ten se členil na šest skupin zvláštního určení a dvě skupiny instruktorů a specialistů (počet skupin se v průběhu doby měnil). Sídlo správy bylo v Praze na Žižkově, v Olšanské 2176/2. Teror byl režimem v ČSSR považován za zcela cizorodý prvek, nebezpečný systému komunistické moci. Podle zdejšího trestního práva bylo terorem úmyslné usmrcení nebo pokus o ně v úmyslu poškodit socialistické společenské a státní zřízení či občany nebo snaha odstrašit občany na aktivní účasti na plnění úkolů socialistické společnosti (§§ 93 a 94 tr. zákona). Mezinárodní právo tyto činy definovalo jako útoky na představitele států, vlád nebo diplomaty s cílem ovlivnit politiku té které země nebo únosy cizích diplomatů, letadel apod. Ve svobodné společnosti byly za teror označovány též některé projevy tzv. národně-osvobozeneckého boje, protiimperialistického a revolučního hnutí. Existovaly zjevné rozdíly v přístupu k tradičně chápanému terorismu například v NDR nebo Rumunsku, kde byla poskytována teroristickým skupinám materiální podpora, nebo byly dokonce využívány k akcím společného zájmu, tedy cílům ve svobodném světě. Útvar zvláštního určení byl umístěn v areálu vojsk tohoto ministerstva v Dolních Břežanech u Prahy. Roku 1981 byl při zdi zámecké obory v Dolních Břežanech, dnes ulice K Zámecké oboře číslo 334, postaven objekt kasáren a v oboře cvičiště této speciální jednotky. Na XIV. správě SNB byla plánována funkční místa pro 223 příslušníků, z toho 73 řídícího, operativního a administrativního aparátu a 150 příslušníků ÚZU. Činnost stanovoval organizační řád, který byl vydán rozkazem náčelníka XIV. správy SNB č. 7/1982.10 Hlavním posláním této správy bylo likvidovat teroristickou, diverzní a záškodnickou činnost jednotlivců i skupin. V rámci Vojsk MV spolu s ČSLA měla vést boj se speciálními výsadkovými skupinami v době válečných konfliktů. Vysloveně politický náboj měl další z úkolů, tzv. likvidace hromadných protispolečenských vystoupení a demonstrací, byť až do konce 80. let k nim prakticky nedocházelo. Správa se dále zabývala operativní činností, tedy vyhledáváním, pátráním a realizací za použití všech agenturně operativních prostředků shodně s dalšími kontrarozvědnými správami StB. K tomu využívala operativní techniku, vlastní agenturní a důvěrnickou síť, technické a chemické prostředky, různé způsoby spojení, fotodokumentaci. Kromě vlastní operativní činnosti koordinovala činnost a analyzovala informace v problematikách terorismu, leteckého pirátství a podobných činů. Udržovala i četné kontakty a vyměňovala si informace s partnery, tedy státními bezpečnostmi Sovětského svazu (SSSR), Německé demokratické republiky (NDR), Polské (PLR), Maďarské (MLR) a Bulharské lidové republiky (BLR) a Svazové federativní republiky Jugoslávie (SFRJ), po linii mezinárodního terorismu a převaděčských organizací. V roce 1982 od „přátel“ získala k terorismu 25 informací, o rok později 38, v dalším roce 53 a konečně v roce 1985 to bylo 15 informací. Naopak XIV. správa SNB dodala za dobu své existence „přátelům“ celkem 65 odpovědí na jejich dotazy. Více zpráv bylo získáno od „přátel“ o převaděčských organizacích. Bylo to celkem 355 informací a naopak XIV. správa SNB jim předala v této problematice 272 informací. Zařazovala také poznatky o rizikových osobách do mezinárodní databáze východního bloku – Systému sjednocené evidence poznatků o nepříteli – jako o podezřelých teroristech a převaděčích. Počet zařazených převaděčů několikanásobně převyšoval počet teroristů. Seznam mezinárodních teroristů prověřovaných XIV. správou SNB čítal v roce 1985 celkem 358 jmen. Ačkoliv se všechny bezpečnostní aparáty zemí východního bloku zabývaly terorismem a reagovaly na něj vytvořením zásahových jednotek. Koncepce jednotné kontrarozvědné správy spojené se zásahovou jednotkou pro boj proti teroru byla v rámci východního bloku ojedinělá. Srovnání měla do jisté míry s východoněmeckou situací. I když spolupráce a výměna zkušeností probíhaly, nepředal Sovětský svaz svou představu řešení této otázky a zjevně ji nechal satelitní země řešit samostatně. Ve všech případech však zůstávala agenda v rámci bezpečnostního aparátu a nikde nebyla svěřena armádě. Základními úkoly XIV. správy SNB bylo odhalovat, dokumentovat a operativně rozpracovávat teroristické organizace v zahraničí, které měly nějaké vazby na ČSSR (pobyt na území, tranzitní cesty, schůzky), činnost zahraničních teroristických skupin na čs. území, zjišťovat a odhalovat pokusy tzv. vnitřního nepřítele nebo kriminálních živlů o teroristické akce, organizovat opatření proti únosům civilních letadel včetně preventivních opatření na letištích, odhalovat a dokumentovat činnost převaděčů a převaděčských organizací nelegálně převážejících občany socialistických států přes hranice do tzv. kapitalistických států, vést přehled o pašeráctví omamných látek a trestné činnosti spojené s narkomanií, zasahovat proti teroristickým a záškodnickým živlům, podílet se na ochraně čs. zastupitelských úřadů v zahraničí v případě podezření z teroru či záškodnictví, v určených případech zajišťovat fyzickou ochranu dopravních prostředků a lidí cestujících do zahraničí, garantovat realizaci mezinárodních dohod s bezpečnostními orgány spřátelených zemí v problematice teroru, převaděčství a narkomanie, odhalovat pachatele vést evidenci poznatků z problematiky teroru, převaděčství a narkomanie. Naprostým unikátem v sestavě československé Státní bezpečnosti bylo spojení výkonné složky – Útvaru zvláštního určení s operativním útvarem. Příslušníci této speciální jednotky se cvičili v boji zblízka, střelbě, potápění, výsadkářství, zacházení s pyrotechnikou a dalších dovednostech. Pro svou činnost získali speciální výzbroj a výstroj, mnohdy první toho druhu v Československu. Přidělenu měli i širokou škálu vozidel, včetně obrněných BVP-1 či OT-64 a k dispozici dostali i prostředky vzdušné přepravy (letadlo). ÚZU byl umístěn v Praze, ale jeho působnost zahrnovala celé území ČSSR. Za dobu existence XIV. správy SNB byli příslušníci ÚZU povoláni k několika desítkám akcí, z velké většiny ke střežení významných osob a jako doprovod. Ze zásahů proti ozbrojeným osobám to byla v roce 1982 asistence při vyšetřování vyděračského případu, v srpnu 1984 úspěšný zákrok proti ozbrojenému muži, který v chatě u Trstína v okrese Trnava na Slovensku držel rukojmí. V září 1985 to bylo zneškodnění únosců náměstka ministra zdravotnictví Slovenské republiky Imricha Hatiara na hraničním přechodu Bratislava-Petržalka. Podle vzpomínek příslušníků ÚZU existovalo uvnitř XIV. správy SNB napětí mezi skupinou tzv. starých příslušníků Státní bezpečnosti, kterou reprezentoval náčelník Němec a jeho blízcí podřízení, a mladými příslušníky SNB, profesionály zásahové jednotky, nezatíženými činností StB. Mohlo jít i o generační rozpory. Role operativy, používající tradiční metody StB, a zásahové jednotky, plnící v ozbrojení konkrétní úkoly, byly velmi rozdílné. Činnost XIV. správy SNB byla ukončena 30. listopadu 1985. Od 1. prosince toho toku byl ÚZU změněn na Odbor zvláštního určení (OZU) a zařazen ke Správě vojsk FMV. Operativní agenda byla převedena k operativním správám StB, II. správě SNB (Správa kontrarozvědky pro boj proti vnějšímu nepříteli) a XI. správě SNB (Správa kontrarozvědky pro ochranu ekonomiky). Při letmém pohledu by se mohlo zdát, že vznik XIV. správy SNB byl výrazem profesionálních kvalit tehdejšího čs. bezpečnostního aparátu a snah adekvátně čelit závažným problémům moderního světa. Ve skutečnosti nesla její existence také znaky nástroje potlačování a porušování občanských práv. Její agendou nebyl jen domácí a zahraniční teror. Mezi její úkoly patřilo i odhalování převaděčských organizací. Ty vznikly přirozeně jako důsledek uzavření hranic se svobodným světem. Nešlo o dobrodruhy, kteří se chtěli násilím dostat do zahraničí. Služeb drahých převaděčských organizací využívali zejména občané SRN, kteří chtěli přes Československo tajně přepravit z NDR do SRN své příbuzné. V tomto případě se tedy zjevně nejednalo o únosy, a tedy ani o terorismus. Další problematickou agendou bylo plnění speciálních úkolů ÚZU při tzv. protispolečenských hromadných vystoupeních. V této otázce neblaze proslul až Odbor zvláštního určení FMV v roce 1989, tedy čtyři roky po rozpuštění XIV. správy SNB. Jeho příslušníci byli nasazeni v civilu k zadržování aktivních účastníků protikomunistických demonstrací 8. prosince 1988 (tzv. Lennonova Kampa v Praze), v lednu 1989 v Praze (Palachův týden), na výročí sovětské okupace 21. srpna 1989 a státní svátek 28. října 1989. Dne 17. listopadu 1989, na iniciativní návrh velitele OZU plk. Marko Solmošiho, byli příslušníci odboru nasazeni poprvé jinak, ve stejnokrojích vz. 60 s červenými barety a páskou SNB jako součást pořádkových jednotek SNB, a to v počtu 31 členů. Za činnost při zásahu byli trestně stíháni tři příslušníci OZU. Jeden z nich byl odsouzen na 12 měsíců odnětí svobody podmíněně a dva byli obvinění zproštěni. Vznik XIV. správy SNB byl organizačním krokem zcela mimořádným. Podivnější je ale okolnost jejího rozpuštění, protože otázka terorismu ve světě v roce 1985 jistě nebyla vyřešena. Vznikla v době, kdy byl I. náměstkem FMV generálmajor JUDr. Ján Kováč, který ji podporoval. Současně s jeho vynuceným odchodem z funkce 31. října 1985 došlo i k reorganizaci a rozpuštění této správy. Osobní věc mohla mít vliv na organizační krok, protože správa tak mohla přijít o svého patrona. Důvodem mohly být ale i relativně slabé operativní výsledky na tak početný útvar. Nelze však tvrdit, že se po rozpuštění XIV. správy SNB po pouhých pěti letech její existence Federální ministerstvo vnitra problematikou dále nezabývalo. Operativní činnosti spojené s terorismem byly zařazeny do agendy II. správy SNB (6. odbor – převaděči a teroristé), ochrana letišť a leteckého provozu a únosy na XI. správu SNB (4. odbor – doprava spoje a Oddělení mimořádných událostí od 13. února 1986). Po poslední reorganizaci StB se od 1. srpna 1988 komplexně problematikou terorismu zabýval 4. odbor II. správy SNB, jehož 2. oddělení mělo jako výhradní problematiku mezinárodní terorismus. ÚZU byl přeorganizován na OZU a převeden do struktury Vojsk FMV, přičemž na jeho dislokaci, personální skladbě a úkolech se nic zásadního nezměnilo. Začlenění problematiky teroru do působnosti operativních správ StB a převedení zásahové jednotky mimo ni odpovídalo organizačnímu řešení ve většině socialistických zemí, a to včetně Sovětského svazu. Výmluvné jsou podíly jednotlivých druhů agendy. Nejvíce informací a operativních opatření XIV. správy směřovalo v uzavřeném státě do oblasti tzv. převaděčských organizací. Méně již do oblasti zahraničního i domácího terorismu a nejméně pak do oblasti narkomanie.

 

22. Srpen 1984 – na silnici poblíž Čejkovic na jižní Moravě se potuluje mladý muž, který sem tam zkouší štěstí a stopuje kolemjedoucí vozidla. Je horko a většina lidí leží někde u vody, přesto se sem tam nějaké vozidlo objeví. A jedno dokonce zastaví. Cesta netrvá dlouho a z mladého stopaře, který před nedávnem opustil brány věznice, se stává opět nebezpečný pachatel. Vytahuje nůž a několika bodnutími zraní řidiče. Vozidlo zastaví. Stopař vytáhne řidiče z vozu, ukradne mu peněženku a doklady, spoutá ho a nechá ležet v nedalekém lesíku, poté s kradeným autem pokračuje dále směrem na Slovensko. Cestou se nezapomene zastavit na chatě svého známého, kde vypáčí dveře a z vnitřku chaty ukradne loveckou zbraň (brokovnice) a téměř dvě stě nábojů. Poté definitivně opouští území Moravy a překračuje na území Slovenska. Směřuje k Trnavě. Blíží se poledne, když kradený vůz zastavuje nedaleko chatové oblasti Trstín (okres Trnava). Chvíli obchází jednotlivé chaty, když si všimne mladého páru, který víkend tráví na jedné z chat. Vycítí svou situaci. Vrátí se do vozu pro zbraň.

Mladý pár si užívá slunečného počasí a relaxuje na zahradě, která je součástí chaty. Mezi stromky se objevuje muž a s namířenou zbraní na dva nešťastníky vydává přísné příkazy. V tento moment jsou oba bezmocní. Zahání je do chaty a svazuje je. Únos právě začal. Na ústředí XIV. Správy SNB panuje zatím klid.

Kdo je vlastně pachatel? Pachatelem je 26ti letý Vladimír Tomek, recidivista trestaný za několik násilných trestných činů. Nebyly tomu ani dva týdny, co opustil brány věznice. Největší nepravost, za kterou se chtěl nyní mstít, byla ta, že se s ním rozvedla jeho manželka, zatímco byl ve výkonu trestu. Nyní se měl chuť pomstít.

Mladým párem byli Iveta a Igor, chata byla majetkem otce Ivety. Tomuto páru se nyní odpočítává třicet osm hodin, které stráví v naprosté nejistotě.

Tomek přijde k oběma rukojmím. Rozvazuje Ivetu. „Teď dojdeš s tímto papírem na silnici a tam ho předáš nějakému řidiči. Ať to odveze na esenbáky! A pak se hned vrátíš, jinak…“ pronese Tomek a současně namíří hlaveň brokovnice do tváře Igora. Vystrašená dívka v slzách souhlasí. Je propuštěna z chaty a během směřuje k silnici. Zde se ji doopravdy podaří zastavit jedoucího řidiče a předat mu list papíru. Naléhavost jejích proseb podtrhují slzy a úzkost v hlase. Poté se okamžitě vrací do chaty, ze strachu o svého snoubence.

Po návratu je ihned spoutaná a oddělena od Igora. Čekají nyní příjezdu příslušníků SNB. Jako první přijíždí na místo únosu příslušníci výjezdové skupiny z Trnavy, okamžitě je uzavřena celá oblast a začíná neúspěšné vyjednávání. Po hodinách vyjednávání je jasné, že bude třeba povolat specialisty na slovo vzaté. Následující den se Praze na Ústředí XIV. Správy SNB rozezvoní telefon. Kola se začínají okamžitě točit. Na místo je vyslán OZU ve vrtulníku. Velitelem dvanáctičlenného „komanda“ je nadporučík Karel Daněk. Během letu na Slovensko jsou mužstvu předávány informace o pachateli. O místě únosu zatím nic nevědí. Na palubě vrtulníku se nachází pyrotechnici, odstřelovači, psovod, psycholog a střelci. Všichni jsou plni očekávání.

Mezitím doráží do Trstína majitel chaty, který zhotovuje náčrt interiéru chaty. Hlavní nevýhodou pro SNB je to, že chata byla v minulosti již několikrát vykradena a proto si z ní majitel udělal úplnou pevnost. Oplechované dveře, ocelové okenice, systém zrcátek, díky kterým nyní pachatel viděl dokonale kolem chaty, ale sám viděn nebyl.

Na nedalekém parkovišti přistává vrtulník s příslušníky OZU. Byl vydán rozkaz k sesednutí a kontrole výzbroje a výstroje. Nadporučík Daněk jde zjistit více informací o místě činu a o situaci. O všem ho spravuje poručík Polanský. Sděluje mu situaci, ve které se nacházejí a podmínky, které si pachatel klade. Jednou z podmínek bylo přivezení jeho bývalé ženy, kterou chtěl vidět. Bylo zcela jasné, že se bude chtít mstít. SNB souhlasí, že ženu přivezou, ale za předpokladu, že propustí Ivetu. Tomek souhlasí.

Členové OZU se na parkovišti připravují na akci, odstřelovači zaujímají výhodná místa ve vzdálenosti 100 – 150 metrů od chaty a vyčkávají, zatím není povolena likvidace pachatele. Zbytek týmu kontroluje zbraně, dostává instruktáž od velitele a následně relaxuje. Na místo únosu dorazí žena Tomka a následně i psychiatr, který měl, kdysi Tomka v péči. Sděluje, že se jedná o člověka se zkratovým jednání a že se nebude vůbec rozhodovat zbraň použít. Manželka Tomka se zdráhá jakkoliv setkat se svým bývalým manželem. Teprve po dlouhém přesvědčování souhlasí, že s ním promluví, ale nesetká se s ním. To by ani nebylo možné. Žena je přivedena před chatu v doprovodu npor. Daňka a začíná rozhovor. Po chvilce se otevírají dveře a z nich vychází Iveta. Okamžitě je stažena do bezpečného prostoru a začíná její vytěžování. Sděluje situaci uvnitř chaty, říká jak se pachatel chová i to, kde je její snoubenec držen. Vyjednávání končí. Je načase celou situaci ukončit.

Je rozhodnuto o útoku na chatu. Pyrotechnici připravují nálože a úderný tým v čele s psovodem je připraven k zásahu. 23. srpna v odpoledních hodinách je vydán příkaz k zásahu. Oba týmy jsou připraveny. K oknu chaty, které směřuje do obývací místnosti, je přistaven žebřík. Začíná odpočítávání. EXPLOZE! Psovod okamžitě skrz okno vhazuje dovnitř rozdrážděného psa a následuje ho. Zrušte akci, dveře odolaly výbuchu. Ve stejný moment třeskne výstřel. Psovod je prudce stržen vzad a padá ze žebříku. Nastává ticho. „Co se stalo?“ nese se hlas npor. Daňka. Psovod neskrývá své zděšení. „Arko je mrtvý. Když se ozvala exploze okamžitě jsem ho hodil dovnitř, ale pod oknem byly dlaždičky a Arko na nich ztratil rovnováhu a nedokázal se rozeběhnout. Ten parchant ho trefil přímo do hlavy.“ vypovídá psovod. Ztráta psa byla první ztráta v řadách OZU. Nejednalo se sice o člověka, ale i tak byl právoplatným členem týmu. Tento fakt vyburcoval všechny členy OZU. Šlo jim teď o jediné, dostat Tomka.

Hodiny plynuly a nastává večer. Psycholog týmu si povídá s psovodem. Ten ale nepotřebuje žádné utěšování. V této práci se musí počítat s každou eventualitou.

Vedení SNB a členové Národního výboru začínají tlačit na zasahující příslušníky k okamžité vyřešení situace. Na papíře vše vypadalo mnohem snadněji. Pachatel se mezitím přesunul i s rukojmím do podkroví chaty, odkud skrze Igora komunikoval. Do podkroví vedl jen malý průlez, který Tomek zabarikádoval matracemi a nábytkem. Žádal jídlo a pití. V tento moment se rodil další plán. Pomocí lana, na kterém bude přivázáno jídlo, vytáhnout Igora z chaty. Velmi riskantní, leč proveditelné. Bohužel se tento plán nesetká s pochopením úřadů. Ty namísto záchrany vydají 24. srpna ve 3:00 ráno pokyn k fyzické likvidaci pachatele. Odstřelovačům byl vydán pokyn. Bohužel v této době, ač vyzbrojeni puškami SVD-1 Dragunov, nedisponovalo OZU žádnou optikou pro noční vidění. Proto k samotné likvidaci museli čekat až do rozednění. Celou noc byl naprostý klid. Odstřelovači jsou od sebe šest metrů. Vidí na okno v podkroví. Jelikož je na druhé straně také okno mohou odstřelovači vidět skrz celou místnost.

Rozednívá se a za oknem je spatřena silueta. Přes vysílačku jde hlášení o vizuálním kontaktu. „Pokud ho vidíš, tak střílej!“ padne pokyn. Odstřelovači na sebe kývnou, jsou domluveni, že po prvním výstřelu vystřílí další rány, aby popřípadě dokonali likvidaci, pokud by první zásah nebyl smrtelný.

Záměrný kříž se ustaluje na siluetě. Prst jemně tiskne spoušť. Ozve se výstřel. V rychlém sledu následují další výstřely. „Je mrtvý?“ ozve se ve vysílačce. „Nevím. Při výstřelu se sehnul. Ale viděl jsem jak padl prudce dozadu a rozhodil rukama.“ zahlásí odstřelovač. Musíme rychle dovnitř. Do interiéru chaty bleskově vpadne úderný tým v čele s psovodem, sice bez psa, ale s osmapadesátkou, zlověstně pátrající po pachateli. Odstraní zátaras v podobě matrací a dostanou se do podkroví. Pachatel je stále naživu, ale paralyzovaný. V momentě výstřelu se sehnul a střela ráže 7,62×54R se mu svezla po páteři. Otevřená záda, a páteř viditelná. „Je zasažen, ale žije. Zavolejte mu doktora.“ ozve se ve vysílačce. Rukojmí je v pořádku.

Během snášení Tomka z podkroví pachatel vyhrožuje likvidací každému, kdo je kolem. Pro to už, ale nebude mít příležitost. Od soudy si odnese šest let kriminálu a doživotní ochrnutí. Dokonce i u soudu vyhrožuje příslušníkům OZU.

Psovod mezitím vynáší svého padlého svěřence, kterému je později v Praze zřízen malý pomníček. Největší slávu sklízí představitelé SNB a NV, kteří jen stěžovali zásah. Nadporučík Daněk žádal pro všechny členy, kteří se účastnili akce v Trstíně, mimořádné odměny. Každý z mužů dostal 1.200,– Kčs jako ohodnocení za první úspěšný zásah. Sekretářka, která sepisovala finální správu pro vedení pak 3.000,– Kčs. Pro členy OZU, ale největší odměnou bylo úspěšné zvládnutí akce. A jako poděkování od rukojmích je celý tým pozván na svatbu Igora a Ivety. Ti jim budou vděční do konce života.